Ohlasy na Safír

Takový je dotek

Jako když prohrabáváte a uklízíte půdu. Překvapení z nálezů, přemýšlení, k čemu budou a touha všechno to vyzkoušet. Stíráte prach a vše se najednou zdá jasnější a zářivější. Umyjete okna a ucítíte na tváři sluneční paprsek.

Takový je dotek vlastního nitra během poznávání sebe sama.

Jako když se bavíte s Alžbětou II. o tom, co pro ni znamená přátelství, bez absolvování předepsaného hodinového společenského rituálu v kostýmku.
V chatě pod Bobří skálou jsme hovoříce i mlčky sdíleli pocity, názory a příběhy a dokázali vzájemně ocenit jedinečnost každého z nás více, než kdybychom se prokousávali nepodstatnými slupkami během krátkých setkání. Králové a královny odhalili část svého pokladu a já mohla být při otevírání truhly.

Takový je dotek srdcí druhých při poznávání sebe navzájem.

Jako když se nadechnete života. Svěží studený vzduch jitří myšlenky a naplňuje radostí. Rozeběhnete se po bílých pláních, chytáte vločky, co padají z nebe, skáčete v plavkách do sněhu a necháte ho, ať vás mrazí i pálí zároveň. Se setměním si pak necháte vstoupit do duše odraz plápolavého světla svíčky od bílých krystalků a těšíte se dovnitř, na životem zčervenalé tváře.

Takový je dotek zimy.

Tak vzhůru na cestu za drahokamem jménem Safír… a prosíme cestující, aby se za jízdy drželi.

Barbora Jislová – Jafar (22 let), Praha

Smršť inspirace, radosti z práce a podpory

Co se mi teď po půl roce zpětně vybaví, když na ni vzpomenu? Chronologicky.

"Vymyslet kompletní základy akce během pár hodin? Žádný problém.“ Hodiny jsou totiž relativní pojem a ty na Safíru zvlášť. Tak účinnou a obohacující spolupráci jsem nezažila. Prostředí chytá mysl.

„Učím se.“ Všem rolím v diskuzi.

„My to dokážeme.“ Podpora od všech všem.

„Blíží se duben.“ Práce nad hlavu. Zkoušky, psaní závěrečné práce ve škole, do toho mnoho vlastního skautování. Tvoření programu Smrště je radost vměstnaná do soukolí. Tak, aby to klapalo.

„Vše připraveno?“ Nikoli. Téměř probdělá noc. Pilování. Pohoda vs. nadšení účastníků?

„Klap. Klap. Klap.“

„Nadšení účastníků.“ Netradiční zážitky, úsměvy, skvělá nálada. Překřikují se jeden přes druhého.

„Zhodnocení.“ Výjimečná akce. Pro každého z nás. Mnohá materialistická i duchovní poučení.

„A závěr?“ Jsem zmlsaná. Chci víc takových týmů..

Suku – Markéta Petrů (22 let), Praha/Jablonné nad Orlicí

Služba

Jsem na Safíru. Je slunný den, a přesto se nedá říci, že by bylo právě teplo. Po prohlídce dřevěného kostela v nedaleké vesnici pomáháme místním s údržbou části hřbitova, o kterou se nikdo nestará. Přemýšlím o smysluplnosti této služby. Jsem trochu na pochybách, protože bych se raději věnoval živým než mrtvým. Ale budiž! Vyzbrojeni nářadím začínáme pracovat. Po krátké chvíli si k práci začnu zpívat a pak se ke mně připojí několik hlasů. A hned o kus dál začal zpívat ženský hlas píseň druhou. Náhle hřbitov ožívá v symfonii mnoha melodií. Pak že je to smutné místo! Odkládám svůj svrchník. Není již potřeba. S chutí, vervou a pocitem tepla pokračuji v seškrabování mechu z náhrobních kamenů.

Jsem zpátky doma. Uvědomuji si, že práce na hřbitově nebyla v kontextu celého kurzu tolik podstatná. Důležitější byl celkový výstup. Citelně jsem si uvědomil, jaký je rozdíl mezi volnočasovým sdružením a roverským kmenem, jak se může překrývat služba druhým se službou sobě a najednou jsem měl zcela jasnou vizi, co chci ve svém roverském kmeni, a nejen v něm, změnit.

Tibor Skalka – (22 let), Brno/Křivoklát

Jiskřičky…

Jiskřičky zimy, když jsem se dívala do broumovské krajiny, která mě naprosto očarovala.
Jiskřičky smíchu, který se rozléhal po chatě pod Bobří skálou.
Jiskřičky přátelství, objetí, pochopení a podpory.
Jiskřičky pochodně ze závěrečného víkendu.
Jiskřičky, které zapálily nás všechny, Safíráky.
Jiskřičky, které mám do teď v očích. Jiskřičky, které se z nich odražejí do ostatních a předávají tak dále, co jsem si ze Safíru sama odnesla; radost a klid.

Anna Brodinová – Anička (21 let), Praha/Všeradice

Jak to cítí instruktoři

Velké safíry jsou součástí téměř všech státních pokladů, zdobí insignie králů, carů i šáhů. Mezi nejznámějších evropské safíry patří safír Stuart a safír Sv. Edward, zdobící britskou korunu. Jsou však i safíry umělé a různé napodobeniny. Spor je, zda jsou safíry i na Svatováclavské koruně. Krása safíru, jako každého drahokamu však vynikne teprve až po jeho obroušení. Jaké drahokamy skrýváme v srdci? Jaký je náš královský poklad? Neneseme si jen umělé napodobeniny? Bojíme se brousit? Pomozme si objevovat vzájemně své poklady.*

Václav Špaček – Štip, Čelákovice

OHLASY NA SAFÍR 2010

Po zimní části Safíru 2010 vyšel v Roverském Kmeni č.64 článek…

Uskutečnit neuskutečnitelné

O Safíru 2010

Safír se letos poprvé uskutečnil v zimě. K tomuto rozhodnutí nás vedl jednak malý zájem účastníků v létě, a také jsme věděli, že je to příležitost ke změně. A tak jsme ji přijali s očekáváním, že dokážeme naplnit cíle programu a zároveň si užijeme atmosféru zasněžených hor.

Safír je výukovo-zážitkový kurz. Výuka by měla vést k tomu, aby pomohla účastníkům po návratu domů systematicky pracovat s roverskou skupinou. Dalším úkolem safírácké výuky je osobnostní rozvoj účastníků v dovednostech jako je aktivní naslouchání, motivování jedince i skupiny či týmová spolupráce, a v neposlední řadě to, aby si účastníci tohle všechno sami vyzkoušeli a byli připravení nachystat celovíkendové setkání pro dalších třicet R&R. Zážitek by zase měl vést k tomu, abychom si odváželi inspiraci pro své domovské oddíly a kmeny, abychom sebe i ostatní trochu více poznali. Takže ve výsledku si účastníci na kurzu vyslechli několik přednášek, připravovali již zmíněné setkání, brodili se hlubokým sněhem, aby si na druhém nejvyšším kopci Lužických hor poslechli Modlitbu pro Martu, zkusili si skládankové učení a tím se více zamysleli nad tím, na jakých základech stojí skauting, tvořili svou vnitřní krajinu, aby ji otiskávali do té vnější, skrze lidské vzory diskutovali o službě a následně si dali vlastní závazky do dalšího setkání, pokořili všechny Messnerovy vrcholy, pouštěli balóny se svými sny… Ale nejen to – ráno jsme se scházeli na kavárnách ještě před snídaní, kde jsme se společně dívali na Muže, který sázel stromy či poslouchali Smetanovu Mou vlast, před večeří jsme sdíleli v čajovně, před spaním jsme zakončovali den společným rituálem, osobní reflexí a písní. Toto jsou pochopitelně jen střípky toho, co jsme spolu prožili.

Všechno je to samozřejmě důležité. Co se mi ale jeví jako podstatně důležitější, jako něco, co přesahuje každodenní zkušenost a tím i můj vlastní rámec, je to, že se na letošním Safíru podařilo vytvořit prostor pro malé zázraky, pro zjevení krásy lidské duše i srdce. Celý ten čas jsem měla pocit, že se děje něco neobyčejného, že se společně dotýkáme hvězd, hodnot. Všechna ta tichá a skoro neviditelná vnitřní rozhodnutí a posuny jsem se snažila podpořit u sebe, ale hlavně u ostatních. Měla jsem víc než kdy jindy pocit, že nejde jen o nějaké vize, ale o jejich naplňování, o ten krok od vizí k činům, který je potřeba uskutečnit. Safír byl pro mne impulsem, díky němuž mám touhu jít výš nebo snad hlouběji. Na Safíru jsem se dívala na svět a čerpala z něj. A to i z toho relativního mála, co jsme měli – chata Seleška a teplo v ní, krásná zimní krajina kolem a společenství lidí. Ale i teď po návratu se nepřestávám na svět takto dívat a vím, že:

Setkání je dar, nebo snad spíše milost života. Naplňuje člověka úžasem i úzkostí, poněvadž teprve jím začíná život, ohrožený smrtí. Setkáním začíná člověk existovat. Být osloven druhým, mít možnost ho oslovit a být slyšen, dávat a být přijímán… Ale zároveň si tento dar vyžaduje odvahu k činu. Není to naštěstí nic nového. Setkání není jen dar, je to výzva k tvoření, je to počátek cesty. Člověk se prostě otevře hvězdám a zapomene na svou biologickou konečnost. A už ho nic nezastaví, protože je celý ve svém činu, ve svém dialogu s druhým, ve svém tvoření i hoření, ve svém nesmírném odevzdání. [Syřišťová, Eva. Puklý čas. Brno: Bollingenská věž, 1991.]

Dominika Potůčková – Julča (21 let), Brno

Pohledem účastníka

Devět dní na Selešce, odříznuti od civilizace dvěma kilometry cest, kterými auto kvůli sněhu nemělo šanci projet. Devět dní, během kterých člověk poznal svoje lepší já. Devět dní, za které člověk poznal lidi kolem sebe víc, něž si myslel. Devět dní, které mne o roveringu naučily víc, než jsem si kdy dovedl představit. Devět dní, během kterých platilo, že když se někdo zeptal „Jsi v pohodě?“ nebo „Chceš pomoc?“, tak to myslel vážně, od srdce… Safír nejde popsat, to musíte zažít. Ať už takové aktivity jako loptoball na sněhu, 14× 8000 m.n.m., či fitky frekventantů. Hodně nám daly i různé naučné bloky, které jsme si někdy vedli i sami a zkoušeli si tak čerstvě nabyté vědomosti v praxi. Fór je ale v tom, že to, co jsme plánovali a chystali, se nakonec doopravdy uskuteční – setkání R+R Smršť. Šlo ale taky i o instruktory – o lidi, kteří se velkou měrou zasloužili o naše znalosti, poznání i navození atmosféry. Atmosféry, která rušila ostych, smutek, špatnou náladu. A to je něco, čemu i teď nemůžu uvěřit, že to vůbec bylo možné.

Lumír Straka – Sokol (21 let), Veselí nad Moravou

Rovná se? aneb Zimní část RLK Safír 2010 očima 1/6 instruktorské­ho týmu

(na začátku bylo…) rozhodnutí + velké změny (ZIMA?!) + víkendové porady + otázky a odpovědi + tým + hodiny příprav + stovky mailů + nalezené středisko + radost + únava + [12 – 2 + 2] přihlášky + nejistota (Rozhodli jsme se správně? Stojí to za to?!?) + opětovné nelehké rozhodnutí (Pojedeme!) + podpora přátel + mailíky účastníkům + obavy (Zvládnu to s berlemi?) + noční pochod sněhem (Proč nemáme sáňky?) = 10 dní na Selešce uprostřed zasněžených Lužických hor + nová přátelství + nečekané zážitky + úžasná kuchyně + skvělý tým + státní vlajka na pozadí zasněženého lesa + autorské čtení + radost + nové poznatky + krajina vnitřní i vnější + mokro v botách + sálající kamna + zběsilá koulovačka + cukrkandlová příprava Smrště + úsměvy + pavučina dopísků + blízkost + další krok k sobě samé + cesta dolů s příslibem jara, s příslibem nového začátku

Přiznám se, že bych namísto = použila < , protože ač se mi příprava kurzu zdála místy hodně náročná, odměněna jsem byla opravdu přesladce – pocitem smysluplnosti společné práce i mé vlastní existence, pocitem, že společně dokážeme zlepšit svět.

= > (a co z toho tedy plyne?) Mám pro vás jeden návrh: Přidejte se! Přijďte se příští zimu nechat vytrhnout ze svého stereotypu, přijďte /tučně a kurzívou/obohatit a inspirovat/tučně a kurzívou/ sebe i ostatní. Zima je plná zázraků…

Zdenča Pušová – Pajšlík (28 let, toho času ještě o berlích), Praha/Třebíč

Co jsem se naučil

Asi bych měl psát o kurzu samém, ale je mi to trochu proti mysli: nerad bych prozradil nějaké překvapení. Nebyl to můj první kurz, a tak jsem byl nejdřív trochu skeptický. Ale i když jsem některé věci už znal, teď dostaly nové souvislosti, nového ducha. Dám vám příklad: nástup v kroji/kurzovním tričku je rutinní záležitost. Tušili jste ale, jak skautský kroj hřeje? Na Safíru jsme vyšlapali vlajkové četě cestičku hlubokým sněhem a nástupy si užívali venku dvakrát denně.

O plánování, dramaturgii a řízení jsem se učil zatím na každém kurzu. Občas jsme i vytvářeli modelové situace. Ale pořád to nebylo ono. Tady jsme všechno okamžitě používali při přípravě Smršti, a tak nám konečně došlo, že je to skutečně užitečné a že to funguje.

Na Safíru jsem se naučil lépe poslouchat a rozumět lidem, pořádně chápat, že i ten druhý je osobnost se svými potřebami. A hlavně, zjistil jsem, že má smysl věnovat čas druhým, že to není promrhaný čas a že krásné vztahy existují.

Ale asi nejvíc mě oslovila celková atmosféra. Možná už to je klišé, ale když se vás někdo zeptá „Jak se máš?“, zní to jako fráze. Nikde jinde jsem asi nezažil, aby se o mě někdo tolik zajímal a byl tolik ochotný pomoci. A jsem za to moc vděčný…

Kvůli Safíru jsem se uvolňoval ze školy dva měsíce před maturitou, přesunul sedm testů, zrušil zkoušky v autoškole a sehnal si náhradní termín na vyšetření ve Vojenské nemocnici. Nelituji toho. Pokud budete mít za rok týden čas, také neváhejte!

Vlastimil Mazura – Vlastík (18 let), Praha

Společenství?

Vemte 20 kousků lidí různých chutí a vůní. Lehce orestujte, poduste ve vlastní šťávě. Podlijte vývarem nalézání. Důležité je zachovávat proměnlivost teploty – z tepla do zimy, ze zimy do tepla. Nezapomeňte samozřejmě průběžně za stálého míchání přidávat na jemno nakrájenou přírodu. S citem promíchávejte, dokud se to vše nespojí… v jednu hmotu… v jedno společenství.

Do neznámé krajiny jménem Safír jsme vstupovali sami za sebe. V určité fázi ale jako by zájmy skupiny přesáhly zájmy jednotlivce. Vstupovali jsme jako lišící se cizinci, vědomi si palčivé touhy po odreagování se v horách, touhy po navázání nových přátelství. Příroda přestala být prostředkem naplňování našich očekávání, ale stala se námi samými. Kontakt – vzájemnost – sdílení.

Z odlišnosti vykrystalizovalo propojení skrze společné vlastnictví (tzn. že vlastníme, ale i užíváme společné hodnoty, zájmy, představy), udržování tradic a „alternativní“ způsob života mimo hlavní proud.

JÁ… tedy MY jsme částí ZEMĚ a ona je částí nás.

Romana Velflová – Dřewáček (24 let), Praha/České Budějovice

Maličkost, která mě prostě potěšila

Člověk, který se nedokáže upřímně radovat z maličkostí, neocení velké věci…

Když nad tím přemýšlím, tak i přesto, že byl Safír naplněn mnoha různými aktivitami a jiným zajímavým programem, neprožil bych ho s takovou radostí nebýt stovek neplánovaných i plánovaných maličkostí, které z něj udělaly nezapomenutelnou událost mého života. Ať už se jednalo o úsměvy, co rozehřívaly ledy, malé zázraky přírody, vzájemnou pomoc a sdílení nebo upřímné obejmutí, které člověku dodalo energii… A taky třeba to, že jsme si dokázali hrát a například se vydrželi koulovat klidně i 2 hodiny jak malé děti s neutuchajícím zápalem a nadšenímJ. Všechny tyto detaily, stejně tak jako spousty dalších, formovaly nás a naše společenství, a přinášely radost a klid, který ve mně ještě dlouho zůstane.

Aleš Cahlík – Ali (18 let), Holešov

OHLASY NA SAFÍR 2008

Anna Poláková – Ančí, účastnice Safíru 2008

Safír…že by to byla ztráta času? Ani omylem!!! Každý den na Safíru je tolik naplněný, každý den tě opravdu „posune dál", milionkrát překvapí, schází v něm nuda (žádné hodiny a hodiny zmaru jako ve škole:-)…Prostě pro mě byl tak trochu SAFÍR lékem – dávkování: užívejte (si) každý den, indikace: organismus hledající citlivý a přátelský přístup instruktorů, náročný zato dobrovolný program užitečný pro duši, tělo i roverský kmen, dobré jídlo, praxi místo teorie, opravdové poznání nejmilejších kamarádů, se kterými se budete potkávat často, i když už je vše za vámi, nežádoucí účinky: přípravek je obvykle dobře snášen… Jsem opravdu spokojená, Safír předčil v mnoha směrech moje náročná očekávání…

Klára Tučková – Klárrrka, účastnice Safíru 2008

Je těžké v pár větách krátce popsat to, co trvalo tři víkendy a deset letních dní. Ještě těžší je však popsat pocity, které ve mně kurz vyvolal – pocity štěstí a souznění, příjemných překvapení, hledání a nacházení, ale stejně tak rozčarování nebo smutku. Nebyl to kurz, který by jednoduše skončil odjezdem domů. Safír mi ukázal cestu, kterou můžu jít, dodal mi motivaci a inspiraci nutnou pro práci s kmenem, a hlavně mě seznámil se spoustou lidí, na které se jen tak nezapomíná…

OHLASY NA SAFÍR 2007

Zdeněk Kořínek – Fčela, účastník Safíru 2007

Safír byl znamenitý čas. Doba poznání, zábavy, dřiny, review…
Sedím ve vlaku směr Bučovice, na základnu Jitřenka, kde bude zahájen letošní Safír. Povídám si se skupinkou 3 lidí, kteří mají namířeno stejným směrem. Rozmlouváme, pomalu se seznamujeme. Po krátké chvíli jsem se cítil velmi dobře. Uvědomil jsem si, že se zde začíná budovat upřímná, výborná, usmívající se parta lidí.
Občas jsem cítil hodně svoji nedokonalost a tzv. laickou blbost, vracely se mi moje problémy, trýzně, žaly, tísně, ve kterých jsem nikdy nevydržel déle než pár minut. Objevil jsem nové kamarády vzdušnicovce a hlavně chlupáče.
Před Safírem jsem viděl můj kámen vždy trochu narůžověle. Dnes vidím můj kámen takový, jaký je.

Jan Bartoš – Starosta, účastník Safíru 2007

Safír byl pro mě výzvou, setkáním s mnoha zajímavými lidmi, byl pro mne příležitostí zkusit něco nového, postavil mne před nečekaná dilemata a problémy, dal mi prostor poznat lépe sám sebe, byl pro mne lekcí o vzájemné spolupráci a odpovědnosti. A umožnil mi zažít nevšední souznění se všemi, kteří byli u toho ať už jako účastníci nebo jako instruktoři.

OHLASY NA SAFÍR 2006

Pavel Šifel – Čert, účastník Safíru 2006

Safír byl můj úplně první kurz a hned na jarním setkání jsem z něj byl hodně nadšený, hlavně z těch lidí, co jsem tam poznal. Myslím že se nás tam sešla fakt skvělá parta. Na letním běhu jsem se hodně naučil a poznal jsem rovering ze všech jeho stran a zjistil jsem, co to vlastně rovering je. Na Rákosu a Smršti se mi moc líbilo; hlavně Rákos, jelikož jsem se na něm podílel a myslím, že se nám povedl. A účastníkům se líbil taky. Jinak jsem rád, že jsem jel právě na tento kurz. Stálo to za to. Mimochodem jídlo bylo taky skvělé :)

Nela Králová, účastnice Safíru 2006

Po roce vzpomínám na to, jak jsem se na poslední chvíli s horečkou a obrovskou rýmou balila ve spěchu na letní běh Safíru 2006. Vůbec se mi tam nechtělo, všeho „skautského“ jsem měla až po krk a nechtěla jsem se zase zklamat. Naštěstí nebyl důvod. Hned první večer jsem usínala se skvělým pocitem, že to bude něco víc než deset deštivých dnů uprostřed lesů s bandou šílenců.
Na co nejvíc vzpomínám? Že by vyrábění mého deníčku, psaní vzkazů, cesta za štěstím, při které jsem málem vypustila duši a při vzpomínce se mi rozbuší srdíčko nebo „jen“ úsměvy, přátelství, povídání, škádlení či pláč při odjezdu? Nevím, ale deníček se vzkazy mám v horní poličce a pokaždé, když je mi smutno jej otevřu a pročítám si, vzpomínám a lituji, že nemůžu vrátit čas.

Veronika Kalužná – Skippy, účastnice Safíru 2006

Říká se, že historie se stále opakuje. A je to pravda. Každý rok v září nebo v říjnu ležím doma v posteli s teplotou a horkým čajem na stole. Venku je krásné babí léto, teplíčko, slunce často vykoukne zpoza mraků a já už jsem týden doma se chřipkou. Knížky ani televize už mě nebaví, v tom si ale všimnu, že na poličce nad postelí je ještě jedna malá knížečka, je to vlastně deník, můj safírácký deník. Safír, tam mi bylo krásně. Pro mě to byly jedny z nejkrásnějších prázdnin. Měla jsem okolo sebe plno lidí, na které jsem se mohla spolehnout, říct všem, co si myslím, co mě trápí. Když se mě kdokoli zeptal: „Jak se máš?, Jak je?“ mysleli to vážně, starali se o to, jak se mi daří, jestli mi můžou pomoci. Nebyla to jen pouhá fráze na začátek rozhovoru. Ale celých deset dní nebylo jen o pohodě, bojovali jsme proti sobě, hledali společně své vlastní štěstí, četli pohádky, psali dopisy, plánovali akce. Já jen doufám, že safíráckých akcí bude ještě mnoho…
A teď už bych si měla jít uvařit další hrnek zázvorového čaje.

Kateřina Vančurová – Žabka, účastnice Safíru 2006

8. 8. 2006 jsme se sešli poblíž hájenky Polekanec a od toho okamžiku, aniž bych si to uvědomila, jsem se na deset dní ocitla v chráněném místečku, v zóně bezpečí – a to nejen proto, že jsme přešli kolem cedule Chráněná krajinná oblast. Bylo to jako v inkubátoru. Nepamatuji si samozřejmě, jaké to je, být v inkubátoru, ale myslím, že ten pocit tak odpovídá. Človíček tam nestrádá, je mu teploučko, dají mu najíst, starají se o něj.. a přestože je tam spousta jiných človíčků, každý z nich má pocit, že veškerá pozornost se vztahuje jenom na něj.
Letní běh byl smrští milých drobností i velkých zážitků.. batohy ve stanech zvlášť, spaní ve srubu pohromadě, kytary večer, Fil ráno, sluníčko a déšť, dlouhé náročné hry, krátké náročné hry a Stanleeyho fitka, silně dynamický program a jeho repete, deníčky, dopísky, malý strom a Malý strom, tvoření a úsměvy, porozumění, názory, přijímání a chlupáči… chlupáči… chlupáči… podzimní setkání, která vedla k Židli a lásce k boskovickému hradu… rituál a báječný pocit…
Spousty a spousty důležitých velkých okamžiků… a tuny těch malých… každý si odnesl trošku jiný balíček a všichni ho shodně pojmenováváme náš Safír 2006.

Účastnice Safíru 2006

Co pro mě znamená Safír? V zimě, když jsem se přihlašovala, pro mě znamenal hlavně možnost. Možnost poznat nové přátelé, možnost prožít neuvěřitelné zážitky, možnost přiučit se spoustu nových věcí o roveringu a v neposlední řadě také možnost rozvíjet sebe sama. V létě v průběhu kurz se tahle možnost změnila ve skutečnost. A nyní po mě představuje jakýsi návod. Ukázal mi cestu, kterou jít.